KLUB
ŘÁDY A PŘEDPISY
CHOV
ALJAŠSKÝ MALAMUT
GRÓNSKÝ PES
SAMOJED
SIBIŘSKÝ HUSKY
VÝSTAVY
SPORT
JAK NA SPORT
PRACOVNÍ CERTIFIKÁT
ÚSPĚCHY ČLENŮ KLUBU
DOGTREKKING
WEIGHT PULLING
KLUBOVÝ ŠAMPION PRÁCE
ČLÁNKY Z KZ
Tuto stránku bychom rádi věnovali všem, kteří se svými severskými kamarády podnikají různá dobrodružství a rádi by se s námi o ně podělili. Pokud jezdíš na saních, běžkách, kole, scootru, kárách či chodíš dogtreking nebo jezdíš na weithpulling, pošli nám svůj úspěch či nějakou zajímavost. Spousta z nás si ráda počte zajimavé příběhy či postřehy. Děkujeme za jakýkoli příspěvek i s fotografie.
Když jsem v roce 2011 vyhrál Mistrovství Světa ve třídě osmi psů v německém Borkenu byl jsem hodně překvapen. O rok později jsem startoval na ME ve stejné třídě a s přehledem jsem zvítězil. Letos když nám koncem srpna začala závodní sezona psích spřežení tak jsem si říkal že budu rád když navážeme na výsledky z posledních dvou let. Věděl jsem však že po tom co jsem se spíše připravoval na závody typu long se celý tým spíše zpomalí a nebude tak snadné v začátku sezony psy rozběhat do rychlosti tak abych mohl konkurovat specialistům na sprintové závody.
Po dvou měsích pravidelného a pro psy náročného tréninku s téměř půl tunovou zátěží jsem vyrazil společně s Českou reprezentací do Italského Falze´Di Piave nedaleko Benátek. Cesta nám trvala téměř čtrnáct hodin, během které bylo pejsky notno několikrát vyvenčit a napojit. Po našem příjezdu do místa závodu jsem vybral stinné místo pro psy, teplota dosahovala příjemných dvaceti stupňů a sluníčko svítilo. Není to pro závod ideální teplota, ale podle předpovědi se mělo na víkend ochladit a také začít pršet.
Druhý den jsem se vydal na prohlídku trati. Z počátku je trať hodně kamenitá což jsem věděl že může být problém pro mého vůdčího psa, který nemá tento typ povrchu zrovna v oblibě. Naštěstí není tento úsek příliš dlouhý a několik set metrů snad zvládneme. Další část tratě byla jako delaná pro nás, rychlá, sámá zatáčka a plno technicky rychlých úseků nam slibovalo nevšední zážitek z jízdy. Jen jadna zatáčka budila respekt, mírně svažitá, ale téměř se stáčela o stoosmdesát stupňů zpět kolem stromu. Tady budu muset dost brzdit a nejen já. Spřežení je dlouhé a je potřeba si dost najet, ale tady není moc kam. Dále cesta pokračuje podél slepého ramena řeky Piavy až na rozlehlou louku kde se trať vytvářela spoustu smyček. Byl to úsek kde hrozilo že pukud zde dojedeme někoho na dohlet potkáme se třeba při souběžné jízdě a nebo v protisměru a dělit nás bude jen několik kolíků s nataženou dělící páskou. I tak si říkám že všichni to budou mít stejné a není zde pro nás žádný problém. Na Caribáše jako leadra je stoprocentní spoleh a nezahne nikam kam nechci. Po dalších dvou kilometrech se dostáváme do prostoru cíle kdy se trať stáčí mezi vinice a následují tři asi tříset metrové smyčky a poslední dlouhá cílová rovinka. Bude to zde hodně divácky zajímavé a pro nás přehledné. Budeme vidět soupeře za sebou i před sebou a psy to bude motivovat k ještě většímu výkonu. K autu se vracím docela unavený a Cariboo který celou trať prošel se mnou se hrne k misce s vodou. Je přes dvacet stupňů a sluníčko pořádně hřeje.
Následující dva dny máme volno a můžeme si před závodem pořádně odpočinout a vše připravit k závodu. Po zkušenosti z předchozích týdnů pořádně kontroluji káru a všechny spoje. Hlavně přední kola, ta mi letos nadělala spoutu starostí. Hned při prvním závodu sezony jsem za jízdy potkal své levé přední kolo jak letí někam do roští a hned na to i druhé přední kolo. Byla to docela rána jak jsem se zasekl do břehu potoka a závod tenkrát pro nás vlastně skončil. Takže se soustředím hlaně na uložení všech kol a jejich řádné uchycení.
V čtvrtek večer probíhá ve městě nad Piavou slavnostní zahájení po kterém dostáváme informace o časech startů a celé organizaci. Startujeme v sobotu ráno v devět hodin. Bude ještě dost chladno a budeme mít první kolo hned za sebou. Ti co startují odpoledně kolem čtvrté se budou muset po celý den neustále soustředit na napájení psů a jejich přípravu.
Ještě týž večer jdeme ve velké partě do místní pizzerie. Objednáváme asi deset pizz a každý ochutnáváme od ostatních a všechny chutnají skvěle. Po vydatné vyčeři odcházíme se slováky ke psům a i když je deset hodin večer sedíme venku u aut jen v tričku a plánujeme si kdo a kdy komu pomůže na start.
V sobotu se probouzím kolem půl šesté a venku dost silně prší. Všude stojí voda psům se do toho nečasu ani nechce. Rychle se venčí a já mezi tím připravuji napájení. Po tom co se psi napijí a trošku nají je opět schovávám do auta kde mají své boxy vystlané slámou. Já mezi tím snídám a jdu se podívat co noční vytrvalí déšt udělal s tratí. Voda teče snad úplně všude a v louce po startu stojí asi dva centimetry vody. Říkám si že to bude pěkné bláto na trati vše bude pěkně klouzat. Kolem osmé přestává pršet a teprve rozednění ukazuje to množství vody co nás čeká na trati při závodě. Připravuji si tedy Goratexové oblečení, ale špatně se vněm běží a tak volím jen normální sportovní elastické kalhoty a slabou softshelovou bundu. Stejně budu po několika stech metrech celý od bláta a mokrý.
Start se blíží velice rychle a tak vyndavám pejsky z auta. Již neprší a začíná vykukovat i sluníčko. Do startu nám zbývá asi půl hodiny. Vše mám připravené a zčínám připravovat psy. Každý má svůj postoj ušitý od firmy ZeroDC přímo na míru a označený jménem psa. Proto nám zapřežení týmu osmi psů trvá jen několik minut a po poslední kontrole vybavení najíždíme do prostoru startu. Čtyři pomocníci mi pomáhají brzdit psy a tím nás udrží posledních pár minut na startovní čáře. Jako obhájce titulu z posledního Mistrovství Světa startuji z prvního místa a za mnou všichni ostatní v kategorii. Budu pro ně takový zajíc kterého budou honit.
Stojím na startu a jediné co vnímám je nustálé škubání s károu, to jak se psy těší až vyrazí na trať. Na povel startéra vyrážíme. Prvních pár set metrů jedeme po louce plné vody, takže jsem hned mokrý. Po vjezdu do lesa se dostáváme do místa kde na trati leží vrstva naplaveného štěrku. Cariboo sice trochu zaváhá, ale nespomaluje a držíme si pěkné tempo. Trať se klikatí a v každé zatáčce nám to trochu ujíždí. Vím že jedeme hodně rychle a tak nemusím psy ani povzbuzovat. Trať je baví a běží sami, metry ubýhají a za malou chvilku jsme kousek od cíle. Při průjezdu jedné z posledních zatáček se dostáváme do smyku a bláto se mi dostává pod brýle. Vidím už jen na jedno oko, ale sundat si brýle by bylo nebezpečné. Od tlapek psů na mě létají kousky bláta a spousta vody. Do cíle nám zbývá posledních třista metrů a psi běží stejně jako po startu. Když projíždím cílem mám problém vůbec zastavit. Až pomocníci kteří na mě čekají mě zastavují a psy čeká důkladná veterinární prohlídka.
Téměř u každého psa je veterinář a kontrolují jeho stav po doběhnutí. Trvá to několik minut a psi klidně stojí a užívají si pozornosti tolika lidí. Po příjezdu k autu je všechny pouštím na volno a dostávají svoji odměnu. Taprve teď začínám cítit že na mě není nitka suchá a v botech mám spoustu studené vody. Postarám se o pejsky a rychle odcházím do sprchy trochu se prohřát a hlavně ze sebe dostat tu spoustu bláta.
Psi si spokojeně leží na hromadě slámy kterou jsem jim z domova přivezl a já převlečen do suchého jdu pomáhat zavodníkům kteří ráno pomáhali mě.
Sluníčko opět hřeje a to způsobuje že trať sice vysichá, ale z řídkého bláta se stává hutné a lepivé bahno. Závodníci a jejich psi se vracejí do cíle zablácení k nepoznání.
Odpoledne krmím psy a čistím káru a postroje. Oficiální výsledky ještě nejsou, ale už mi volala přítelkyně z Čech že jsme po prvním kole na prvním místě s náskokem asi osmi vteřin. Mám radost, ale závodí se ještě i zítra. Čas z prvního a druhého kola se sčítaji a tak dnešní vítězství je jen malím krůčkem k celkovému vítězství v závodě.
Večer jedeme do sousedního městečka na italskou večeři a pořádně si ji užíváme. S plným břichem se vracíme ke psům. Troška péče a pak je uložit do vyhřátého a suchého auta k nočnímu odpočinku. Já ještě sedím chvilku venku s ostatníma a kolující láhev rumu pomalu mizí. I já mizím a jdu spát. Za pár hodin musím vstávat a napájet pejsky.
Ráno opět vstávám ještě za tmy a venčim. Psi jsou v dobré náladě a poskakují na úvazech. Dostávají svoji porci masa a vody a po krátkém venčení je opět zavírám do auta kde je nebude nic rušit v odpočinku. Do startu mám tři hodiny a čas se nějak vleče. Spát se mi nechce a tak opět kontroluji vybavení a plánuji si cestu domů. Nejhorší po závodě je vše zase naložit do auta, srovnat všechny věci a unavený vyrazit do noci na deseti hodinovou jízdu zpět domů.
Čas našeho startu se blíží a psi jsou již oblečeni v postrojích a já čekám na ten správný okamžik k zapřahání. Když to udělám moc brzy budu čekat dlouho na startu a psi se budou zbytečně vyčerpávat. Když zapřáhnu pozdě přijedu na start a v cestě nám budou stát už jiná spřežení startující minutu za náma a budeme tam složitě kličkovat mezi psy.
Zapřahám a čtyři minuty před startem již stojím na startovní čáře. Opět na trať vyrážím jako první, náskok sice nějaký máme, ale tady to nic neznamená. Na povel startéra vyrážíme a psi běží možná ještě lépe než první den. Pak v jedné zatáčce leader Cariboo uklouzne a pes za ním ho zamotá do jeho krční spojky. Musím skoro zastavit aby Cariboo naučeným pohybem nohu vytáhla rozběhl se dál. Trvá to jen pár vteřin, ale stejně mě to rozhodí a mám najednou pocit že začínáme zpomalovat. Pobízím tedy psy a doufám že nejedeme moc pomalu. Pak přichází další zamotání, nemusím sice stavět, jen psi trošku zvolní a Cariboo vytahuje nohu ze své zádové šňůry. Další vteřinky ztráty říkám si. Do cíle poslední kilometr a psi nabírají slušné tempo. Slyší ruch v prostoru startu a cíle a ženou se vpřed. Do cíle přijíždíme samé bláto a kára je snad o deset kilo těžší.
Veterináři zase kontrolují psy a já sleduji světelnou tabuli odpočítávající čas druhému závodníku za mnou. Porážíme ho o tři vteřiny a vím že pokud ti za náma neposkočí razantně vpřed udržím si první místo z kola prvního. Sleduji ještě třetího závodníka jenž dojel do cíle a nevěřím vlastním očím. Třetí v pořadí se propadl a do cíle na místo něj přijel španělský závodník startující ze čtvrtého místa. Bude to o vteřinky a odjíždím se psy k autu. Vím že jsem buď první a nebo druhý. Každopádně vyhraje závod ten nejlepší a to je v tomto závodě zaslouženě španělský reprezentant.
Já jsem spokojený s druhým místem a vím kde mám rezervu, vím také že to byl asi poslední závod MS IFSS na kárách kde jsem se umístil takto vysoko a udával jsem tempo v kategorii osmi severských psů. Cariboo, Devonek, Joy, Max budou za dva roky staří pro takoví závod. V příštím roce se pojede závod ME IFSS ve Francii a určitě na startu chybět nebudeme. Další závod Mistrovství Světa se jede v roce 2015 v Kanadě a tam už určitě nepojedeme. Takže až se v roce 2017 bude konat další závod MS někde v Evropě budu mít doma tým desetiletých psů na konci své závodní kariéry.
Večer se koná slavnostní ceremoniál a vyhlašování výsledků. Naše výprava získala dvě stříbrné medaile ve spřeženích a jednu zlatou v individuálních disciplínach.
Ta má stříbrná medaile má pro mě cenu zlata, dokázal jsem připravit své psy na závod ve sprintu i když naším cílem je účast v závodech typu long na vzdálenosti delší než sto kilometrů. Hlavním vrcholem bude pro náš tým účast v závodě Kalevala v severním rusku na 440 km na který odjedeme v půlce února a domů se vrátíme ze severské tajgy až začátkem dubna.
Velké díky patří lidem kteří nás v tomto sportu podporují a to největší patří našim chlupáčům. S nima se nikdy nenudím a jim vděčím za spousty nezapomenutelných zážitků.
Lučany nad Nisou (Jablonecko) 20. března (ČTK) - Finnmarkslopet je 500 kilometrů dlouhý extrémní závod musherů po opuštěných norských pláních a zamrzlých jezerech, jedná se o nejseverněji položený závod psích spřežení na světě. Sedmatřicetiletá Jana Henychová se svým psím spřežením sibiřských husek je první Češkou, která ho zdolala. Na startu drsné soutěže se sešlo 58 psích spřežení a závod dokončilo jen 32 závodníků. Henychová skončila na 24. místě, řekla dnes ČTK po návratu z cesty.
"Do cílem jsem se dostala po třech dnech, 20 hodinách a šesti minutách jízdy," dodala s tím, že si tak splnila svůj velký životní sen.
Závod, který nemá jinde v Evropě obdoby, začal 8. března v norském městečku Alta. Jeho trasa vede odlehlou krajinou, kde běžně nelze potkat živého člověka. Závodníci se psy běží ve dne v noci a zastavují jen na povinné přestávky - na krmení a nutný odpočinek. Závod prověří nejen fyzikou kondici, ale i strategii a silného ducha.
„Jako musher jsem člen týmu. Makat musí všichni. Psi táhnou saně, když ale jedete do kopce, musím jim pomáhat, když jedete dolů, naopak přibrzďuji, aby těžké sáně nenajely do psů na konci spřežení. Je to neustálá dřina a pohyb," vypráví. Někdy se taky stane, že se psi kousek před cílem rozhodnou, že už se jim dál nechce a zalehnou do sněhu. Pak nezbývá, než se zařadit do čela a celou smečku rozpohybovat vlastními silami.
„Vážně doufám, že si lidé z Česka uvědomí, jak velký úspěch to je, dokončit závod se všemi osmi psy, navíc jakožto nováček. Buďte na to děvče pyšní," napsal na internetu norský chovatel husek Arnt Holger Jensen. Také organizátor závodu a několikanásobný vítěz Roger Dahl považuje Henychové výsledek ze skvělý triumf.
Letošního závodu se zúčastnilo jen sedm zahraničních závodníků. Všechny psy, která Henychová má jsou sibiřské husky, které sama odchovala. V její chovné stanici jich je nyní 24. Chovatelka provozuje i musherskou školu, která přivádí do Jizerských hor hlavně turisty se zájmem o psí spřežení.
Dříve jezdila jen s fenami, nyní zapřahá i psy "Feny jsou šikovnější, chytřejší a pracovitější. Psi mají zase větší sílu," podotkla. Trénink začíná již v létě, se psy se běhá každý den. Začne se na třech kilometrech, ale postupně musejí zdolat až sto kilometrů. Když není sníh, táhnou kárku na kolečkách.
Norský běh by chtěla Henychová absolvovat i v příštím roce, kdy by se chtěla pokusit zdolat trať dlouhou 1000km a tak se stát i prvním Čechem, který se o zdolání nejdelšího evropského závodu kdy pokusil.
Petra Laurinová
