KLUB
ŘÁDY A PŘEDPISY
CHOV
ALJAŠSKÝ MALAMUT
GRÓNSKÝ PES
SAMOJED
SIBIŘSKÝ HUSKY
VÝSTAVY
SPORT
JAK NA SPORT
PRACOVNÍ CERTIFIKÁT
ÚSPĚCHY ČLENŮ KLUBU
DOGTREKKING
WEIGHT PULLING
KLUBOVÝ ŠAMPION PRÁCE
ČLÁNKY Z KZ
1. Vzhled, povaha a vlastnosti |
2. Výchova a využití |
3. Historie
VZHLED, POVAHA A VLASTNOSTI
Je radost být majitelem dobře vychovaného aljašského malamuta. Toto plemeno je nezávislé a milující. Velmi rád je součástí rodiny a stane se tak milou součástí vaší rodiny.
Aljašský malamut je pracovní plemeno a tento fakt by neměl být opomíjen, při rozhodování, zda je pro vás malamut vhodné plemeno. Ideálním sportem pro aljašského malamuta je zápřah a tah těžkého břemene (weight pulling). Malamut se ukázal jako vhodné plemeno na canisterapii, vzhledem k jeho přátelské povaze.
Mějte vždy na paměti, že kupní cena je jen začátek toho, co utratíte za život vašeho čtyřnohého přítele. Myslete na 10-12 let dopředu a pečlivě vybírejte chovatele, který dbá na vyšetření genetických chorob.
Aljašský malamut je pes harmonické, svalnaté a kompaktní stavby. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou a širokou hruď a rovná záda. Hrudní a pánevní končetiny jsou silné a pevné, dobře zauhlené s uzavřenými „sněžnicovými“ tlapkami. Hlava široká, velká se středně velkými stojatými trojúhelníkovými ušima. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru a jsou šikmo uložené, upřednostňují se tmavohnědé oči. Modré oči se považují za hrubou chybu a jsou důvodem vyřazení z chovu. Čumák, okraje pysků a okraje očních víček jsou vždy černé, pouze u hnědých psů jsou hnědé. Ocas je nasazen v linii páteře, je dobře osrstěný a je nesen nad hřbetem, ne však zatočený.
Srst se skládá ze silné krycí srsti, která nesmí být dlouhá ani měkká a husté, mastné a vlnité podsady. Na bocích je srst krátká až středně krátká, delší je na krku, plecích, zadní straně zádi a na zadní straně stehen a ocasu. Standard dovoluje barvy od bílé přes světle šedou až po černou, povolené jsou i další barvy. Spodní strana těla je vždy bílá, stejně tak kresba na hlavě.
Podobně jako všichni ostatní severští saňoví psi, i malamuti jsou přátelští, zvyklý na život ve smečce. Vůči lidem jsou milí a kamarádští. Nevadí jim celoroční pobyt venku, ale kvůli pěstování úzkého kontaktu s lidmi není vhodné, aby byly celý den zavřený v kotci. Nejlepší je poskytnout jim výběh s možností navštívit svou rodinu v domě. Mají silně vyvinutý lovecký pud a je potřeba tento fakt respektovat.
Je třeba upozornit na to, že malamut zcela postrádá vlastnosti hlídacího psa. Jen málokterý se projevuje štěkáním, a pokud vůbec, tak častěji v úleku nebo překvapení. Charakteristickým projevem je vytí podobné vlčímu a někdy také „mluvení“ zvláštními bručivými zvuky při hře nebo vítání spřátelených osob. Cizí osoby vcházející do domu většinou zdvořile přivítá, aniž by se zajímal o to, zda neodnášejí majetek patřící pánovi.
Traduje se, že malamut je nejšťastnější, když má v rodině společnost dalšího příslušníka nebo příslušníků svého plemene. Do jisté míry je tomu skutečně tak, malamut je smečkový pes, avšak není pravda, že by pořízení druhého malamuta bylo nezbytností. Pokud jsou majitel a jeho rodina s malamutem správně sžiti, nepostrádá ani malamut-jedináček dalšího psa svého rodu.
Stejně tak je jen částečně pravda, že malamut nemůže být držen v bytě. Jestliže má dostatek pohybu venku, nijak mu ubytování v bytě nevadí.
Častý je dotaz, jestli malamutovi jakožto severskému psu není v našem podnebí v létě příliš horko. Vzhledem k tomu, že na léto, jak je konečně uvedeno i ve standardu, ztrácí skoro všechnu podsadu (spodní srst), a že se v horku tak jako my příliš moc nepohybuje, nečiní mu naše léto potíže.
VÝCHOVA A VYUŽITÍ ALJAŠSKÉHO MALAMUTA
Na rozdíl od toho, co se člověk dočte o severských psech v dobrodružné literatuře, má malamut spíše jemnou, citlivou povahu, i když jistá míra sebevědomí a sebeprosazení je u něj normální. Není však třeba s ním zacházet nijak drsně. Výjimečně důležitá je u tohoto plemene především včasná a velmi důsledná výchova a dostatek činnosti. Bez obou těchto podmínek se může malamut jakožto výrazně nezávislý a činorodý pes stát pro svého majitele obtížným.
Pokud mu však od útlého věku poskytneme vlídnou, ale naprosto důslednou výchovu, (nemám na mysli výcvik ve stylu majitele dobrmana, můžeme v něm nalézt překvapivě dobrého společníka, zvláště pak při činnostech, které jsou mu přirozené, jako jsou různé druhy pohybových kynologických sportů. Nejvlastnější je mu samozřejmě práce v zápřahu a tah těžkých břemen.
Nemusí však jít přímo jen o nejznámější spřežení několika psů, ale i o bikejöring (pes + cyklista), skijöring (pes + běžkař), dogtreking (pes + chodec při turistické výpravě) nebo canicross (pes + běžec). Pro tyto činnosti se pes připravuje od štěněcího věku, a pokud se jim má možnost pravidelně věnovat, je to pro něj i pro majitele ideální. Bohužel je u nás k dostání málo metodické literatury k saňovému sportu, takže informace lze nejsnáze získat u musherů, tj. jezdců se psím spřežením. Dalšími sporty vhodnými pro malamuta jsou agility (víceméně parkur pro psy), flyball (chytání vyletujících míčků), frisbee (chytání "létajících talířů").
Aljašští malamuti jsou nejšťastnější, pokud jsou zařazeni do rodinných aktivit. Venku by pes měl mít velký oplocený výběh. Plot by měl být odolný a 2 metry vysoký. Pokud se rozhodnete pro kotec, měl by být z kvalitního pletiva o rozměrech 2,5 m x 6,5 m a minimálně 2 m vysoký, přičemž strop by měl být pokryt pletivem. Umístění kotce by mělo být na stinném místě, ale ne daleko od lidí, v kotci by měl být vyhrazen prostor pro boudu, kde by naopak neměl být pes rušen. Bouda by měla být pevná a solidní s odklápěcího rovnou střechou. Není nutné ji zateplovat, ale spíše ji třeba chránit před nepříznivým počasím a vystlat slámou. Pes pak stráví spoustu času v boudě nebo na její střeše, z níž má pěkný výhled. Malamuti mohou být také v bytě. Jsou tiší a čistotní, velmi zlehka našlapují a obezřetně se pohybují po bytě. Pokud si zvolí oblíbené místo, tráví v něm celé hodiny. V takovém případě je ovšem dostatek pohybu nezbytností.
I pokud je malamut umístěn ve výběhu nebo zahradě, pohyb pouze v nich rozhodně nestačí. Procházky do přírody, tah pneumatiky, běh vedle kola jsou možností pro ty majitele, kteří si z náročnějších aktivit nevyberou. Všechny činnosti musí být prováděny při teplotě do 15 °C, abychom se vyhnuli přehřátí a následným komplikacím. Málo pohybu způsobuje nudu, a nudící se malamut si pak najde aktivitu sám.
Video o plemeni Aljašský malamut: ZDE
HISTORIE PLEMENE
Tajemství dalekého severu
Od prvních dnů existence Eskymáků na zemi s nimi žili a lovili jejich psi. Postupem doby začali Eskymáci rozvíjet plemena psů v souladu s požadavky svých potřeb, šlo především o vytrvalost a co nejmenší spotřebu energie.
Polární psi byli chováni už původními kmeny za dávných časů za polárním kruhem.
Izolace měla přímý důsledek i na psy, kteří se rozmnožovali v omezeném společenství uvnitř každého kmene. Kmen byl uzavřené společenství, kde se každá zvláštnost a rozmanitost přenášela ve své charakteristické podobě z generace na generaci. Tímto způsobem vznikla mnohá severská plemena. Mezinárodní kynologická federace uznává tato čtyři plemena: aljašský malamut, sibiřský husky, samojed a grónský pes.
V pustých krajích byli na sebe člověk a pes odkázáni po většinu svého života a jeden bez druhého by nepřežili. Pes, který by nesnesl společnost dalších psů, byl pro původní obyvatele nepoužitelným. Při cestování po bílých pláních nemohl nikdo riskovat, že se smečka vyvraždí a on zůstane sám jen se saněmi!
Další případem, který nepřipadal v úvahu, byl pes, který by vykazoval známky agresivity vůči lidem. Pokousání neznamenalo jen nebezpečí strašné smrti na následky vztekliny (dříve v osadách velmi rozšířené a neléčitelné), ale i na stezce neřešitelný problém lékařského ošetření. Nechat se pokousat psem uprostřed zasněžené pláně by se téměř vždy rovnalo sebevraždě.
I pouhá špatná ovladatelnost a neposlušnost psů mohla znamenat problémy pro lidi, ale i celé spřežení. Například pokud se psi pustili po stopách zvěře i se saněmi a nákladem, podepsali nezřídka ortel smrti nejen nad sebou samými, ale i nad svým pánem.
Kmeny věřily, že agresivní a nezvladatelní psi by měli být utraceni před zraky ostatních psů pro výstrahu. Takoví psi také končili svůj život v arénách psích zápasů Dalekého severu, známých z příběhů Jacka Londona.
Naopak přátelští jedinci a vynikající tahouni, kteří přežili útrapy sněžných cest, se vraceli zpět do osad a svůj genetický potenciál předávali dál.
V návaznosti na tradice chovu v původních podmínkách se požadavek ovladatelnosti a odmítání agresivity u severských psů dostal i do standardů FCI.
Zlatá horečka na Klondiku byla migrace více než 100 000 lidí do pusté oblasti Klondike u dnešního města Dawson City, v kanadském teritoriu Yukon, v letech 1896 a 1899. Zlato zde bylo objeveno 16. srpna 1896 a poté, co byly zveřejněny zprávy o objevu, vyvolaly masový přesun lidí toužících zbohatnout. Stále více Evropanů proudilo na Aljašku a do Kanady, aby tam nalezli své štěstí. Bylo potřeba používat zvířata k přepravě nákladů. Oslové a muly byli pro tuto oblast naprosto nevhodní. Naopak přátelští psi s ohromnou silou patřící Mahlemiutům, byli pro tuto úlohu přímo předurčeni. Stále více zlatokopů začalo spoléhat na robustnost, sílu a vytrvalost malamutů.
Psal se rok 1909, mezi usedlíky rostla touha po kratochvílích, a tak vznikl nápad uspořádat první závody psích spřežení. Během prvních let si místní obyvatelé uvědomili, že malamut je pro tyto závody příliš pomalý. Začalo se tedy přistupovat ke křížení různých plemen saňových psů. Záchrana tohoto plemene přišla doslova v posledních minutách. Pár obdivovatelů tohoto plemene se vydalo na obtížnou cestu do odlehlých vesniček Inuitů, aby zde hledali čistokrevné malamuty. Tito vybraní malamuti se stali základním kamenem čistokrevného chovu plemene Aljašský malamut.
1925 Velký běh do Nome (Great Race of Mercy)
Velký běh je označení pro štafetovou dopravu séra proti záškrtu z Nenany do krutou zimou odříznutého městečka Nome, kde propukla epidemie záškrtu. Epidemie byla tak vážná, že by dokázala postupně zlikvidovat celé město. Cestovat přes bílé planiny nebylo vůbec jednoduché a v roce 1925 se zde vůbec nedalo uvažovat o letecké dopravě. Jedinou možnou variantou bylo využít spřežení. A tak se rozhodlo 20 musherů s téměř 150 psy, že se o přepravu séra pokusí. Cesta byla téměř 674mil (1085km) dlouhá a 20 spřežení ji zvládlo za pět a půl dne. Odvahou těchto 20 mužů bylo městečko Nome zachráněno od epidemie. Jejich jména byla vynášena tiskem a rádiem. Nikdo jim neřekl jinak než hrdinové.
A největším psím hrdinou se stal pes Balto. vůdčí pes spřežení, které běželo do městečka Nome. Lidé v Nome čekali a vyhlíželi, zda se podaří dovézt sérum, když uviděli Balta, věděli, že jsou zachráněni. A hrdina se také dočkal své sochy, která je umístěna v Central Parku v New York City.
V roce 1970 se podařilo uspořádat první závod Iditarod, který se běží jako památka Velkého běhu do Nome a záchrany městečka Nome.
Aljašský malamut
Za existenci tohoto nádherného plemene vděčíme národu Inuitů zvanému Mahlamiuti, kteří původně osidlovali oblast kolem řeky Anvik na Aljašce a byli známí svým chovem velkých saňových psů. Tito domorodí obyvatelé byli, dle tvrzení misionářů a obchodníků, popisováni jako kulturně velmi vyspělý kmen. Vše co bylo napsáno o kmenu Mahlamuitů, dá se také vztáhnout na jejich psy, bez nichž by zcela jistě nemohli přežít.
Do saní byli na Aljašce psi zapřaháni ve dvojicích za sebou, vůdčí pes běžel sám v čele spřežení. Psi sloužili kmenům při plnění naprosto zásadních potřeb, např. dopravy potravin do vesnic. Síla a vytrvalost malamutů byla pro členy kmenů posvátná a s ohledem na to se ke svým psům chovali.
Aljašský malamuti je pes impozantního vzhledu. Samci dosahují kohoutkové výšky zhruba 64cm a hmotnosti přibližně 40kg. Průměrná kohoutková výška fen se pohybuje kolem 58,5 cm při hmotnosti asi 35 kg.
Standard zdůrazňuje, že hlavní roli hraje celková harmonie tělesné stavby. Svalnatá kompaktní stavba těla, hluboký hrudník, dobře úhlené plece a zdravé končetiny s uzavřenými ´´sněžnicovými´´ tlapkami umožňují psovi mimořádnou vydatnost a sílu pohybu. Přes svoji značnou sílu nepůsobí malamuti nikdy těžkopádně ani neohrabaně. Naopak – jejich pohyb je pružný a v každém směru vysloveně elegantní. Jsou to vysloveně přátelští psi se silnou náklonností k člověku. Rádi vychutnávají jeho pozornost a přítomnost.
Na svého majitele však kladou také velké nároky: saňoví psi jsou totiž ochotni podřídit se jedině, pokud svého dvounohého přítele pokládají bezvýhradně za šéfa smečky.
Aljašského malamuta lze vychovávat pouze tehdy, dokážeme-li s ním zacházet s láskyplnou důsledností.
Díky jistotě svých instinktů a své inteligenci je poměrně nezávislým psem, který je schopen projevovat se také velmi tvrdohlavě. Třebaže se malamuti obvykle chovají velmi důstojně a klidně, v některých situacích se u nich může projevit i přiměřená tvrdost například cítí-li se ohrožováni jinými psy. Pudy hlídačů a obranářů jsou jim zcela cizí a my bychom se rozhodně neměli snažit pokřivit jejich povahu tím, že je podrobíme služebnímu výcviku.
Celkově je Aljašský malamut ideálním partnerem pro volný čas. Jeho atraktivní vzhled a přátelská povaha přispívají k tomu, že semnoho lidí do tohoto sebevědomého psa bezhlavě zamiluje. Rozhodně to, ale nejsou psi pro každého. Potřebují láskyplného, ale důsledného vůdce smečky.
