KLUBOVÝ WEB

ZBARVENÍ SRSTI U SIBIŘSKÉHO HUSKY
ČLÁNKY Z KLUBOVÝCH ZPRAVODAJŮ

Sibiřský husky je v zásadě chován ve čtyřech typech zbarvení srsti:

Vlkošedí:
Nejrozšířenějším zbarvením sibiřského husky je vlkošedé, vlčí, založené na genu a^w. Tak jako u vlků, je i u sibiřského husky známo mnoho odstínů vlčího zbarvení, od normálního, kde je přítomen sytě žlutý pigment c , až po stříbřité, ledové, kdy je žlutý pigment zesvětlen na téměř bílou působením zesvětlovacích faktorů c^ch. Sytost a množství černé srsti ve vlčím zbarvení značně kolísá, takže někteří jedinci jsou velmi tmaví a u některých jsou černě zbarvené jen konečky jinak světlé srsti. U sibiřského husky je obvyklejší vlkošedé zbarvení s velmi světlou žlutou srstí, takže psi vypadají spíše jako šedo-bílí a^w B c^ch.
Vlčí zbarvení je u husky možné i na základě hnědého pigmentu b s játrovým nosem a světlejším okem, tedy a^w b c^ch.

Černí se žlutými znaky:
Níže než vlkošedé je postaveno takzvané dvojí zbarvení, černé se žlutými znaky a^t. U sibiřských husky je v tomto zbarvení žlutá barva rovněž velmi zesvětlena a pes se jeví jako černo-bílý a^t B c^ch. Jako pro aljašského malamuta, je i pro sibiřského husky typická bílá srdčitá kresba na obličeji, způsobená vlivem blíže neprozkoumaných modifikačních faktorů na gen at. Stejnou kresbu zvanou někdy „grizzle“, vídáme i u jiných plemen, například chrtů saluki, japonských akit, shib a dalších. Bílý obličej mají jak černo-bílí, tak i šedo-bílí jedinci.
Dvojí zbarvení je rovněž možné i na základě hnědého pigmentu – a^t b c^ch.

Žlutí:
Není známo, že by se sibiřští husky vyskytovali v sytě žluté barvě, ale často jsou v chovu používáni velmi světlí, smetanoví jedinci, mylně označovaní za bílé. Tito „bílí“ jsou velmi zesvětlenými žlutými s černým (a^y B c^ch S) nebo hnědým (a^y b c^ch S) nosem. „Bělost“ srsti kolísá nejen podle množství zesvětlovacích genů, ale i podle roční doby. Zimní, delší srst s větším množstvím podsady, je světlejší než letní, kratší a řidší.

Strakáči:
Všechna výše popsaná zbarvení mohou být kombinována s bílou v různém rozsahu. Menší bílé skvrny na hrudi a prstech, náhodně vyvolané pronikajícím albinismem bez genetického základu, většinou přehlédneme, protože leží v oblasti zesvětlené žluté srsti. Lze je bezpečně identifikovat na novorozených štěňatech, protože světlání žlutých oblastí se zvyšuje s věkem. Bílé skvrny na šíji a bílý límec je projevem přítomnosti alely sⁱ. Pravá typická strakatost je vyvolána alelou s^p . Vzácně se vyskytují i celobílí, tzv. extrémní strakáči s^w, kteří mají pigment pouze na pyscích a očních víčkách. Na rozdíl od zesvětlených žlutých jedinců, kteří mají smetanovou srst a kůži pigmentovanou, mají extrémní strakáči srst sněhobílou a růžovou kůži.
Rozlišit extrémního strakáče od zesvětleného bílého lze snadno chovatelským pokusem. Zatímco zesvětlený bílý při spojení s barevným (šedým, černým) dá jen bílá nebo barevná štěňata bez velkých bílých skvrn, extrémní strakáč ( sw sw) dá s barevným partnerem vždy štěňata s velkými bílými odznaky nebo dokonce strakatá.

Zvláštností sibiřského husky jsou modré oči. I jejich výskyt je dědičně založen a to vlohou, která se chová velmi zvláštně. Pokud ji ten který jedinec má, má také modré oči. Ovšem, jak modré budou, je zcela náhodné – mohou být obě oči modré, modré jen jedno oko nebo je modrá jen dokonce malá část oka.
I potomci rodičů s tmavýma očima mohou mít modravé, vodové, „rybí“ oči. V jejich případě jde ale o poruchu vybarvení oční duhovky, tedy velmi nežádoucí vadu, která je vylučuje z dalšího chovu.

Autor příspěvku:
Fr.Horák + H.Petrusová

NÁVŠTĚV