PES JAKO PŘEDMĚT DĚDICTVÍ
ČLÁNKY Z KLUBOVÝCH ZPRAVODAJŮ
Byť nový Občanský zákoník (NOZ – účinný od ledna 2014) pojímá zvířata na rozdíl od předchozí právní úpravy jako živé tvory a obecně zacházení s nimi upravuje odlišně od zacházení s věcmi, konkrétní úpravy dědictví se to netýká – ta mezi psem a např. autem nerozlišuje.
Na druhou stranu NOZ rozšířil možnosti člověka, který se chystá tzv. pořídit pro případ smrti, tj. rozhodnout (a právně zachytit) o tom, co se stane s jeho majetkem po smrti. Kromě jednostranných právních jednání (závěť a dovětek) lze o dědictví pořídit i tzv. dědickou smlouvu.
Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu (která nemusí patřit do okruhu dědiců ze zákonné posloupnosti) za dědice a druhá strana to přijímá. Dědickou smlouvou nelze pořídit o veškerém majetku, čtvrtina musí zůstat volná pro další dispozici zůstavitele – což ale nevylučuje, aby zůstavitel zbytek majetku závětí odkázal stejné osobě, se kterou uzavřel dědickou smlouvu.
Podstatná je u dědické smlouvy právě ona dvojstrannost, tedy vedle závazku zůstavitele i závazek druhé smluvní strany konkrétní část dědictví upravenou ve smlouvě přijmout – druhá smluvní strana není, na rozdíl od dědice povolaného jednostranně pořízenou závětí, oprávněna dědictví odmítnout. To může být důležité např. v případě, že se člověk rozhodne odkázat psa útulku – pokud by tak učinil jednostrannou závětí, může útulek psa odmítnout, zatímco pokud se k tomu zaváže smlouvou, tuto možnost nemá.
Zůstavitel není, s jedinou výjimkou, při svém rozhodování, komu jaký majetek odkáže, ničím omezen, není tedy ani povinen nikomu zdůvodňovat, proč odkázal svůj majetek mimo okruh příbuzných (např. útulku), či proč jednomu z dědiců přiřkl více, než ostatním. Zklamaní příbuzní nemohou takovou závěť (či dědickou smlouvu) zneplatnit. Z původní právní úpravy zůstala zachována možnost zůstavitele pořídit pouze o části majetku a zbytek nechat zákonné posloupnosti. Závětí lze zřídit i nadaci, ale to je záležitost svou složitostí přesahující účel i rozsah toho článku.
Tou jedinou výjimkou jsou tzv. nepominutelní dědicové. Nepominutelnými dědici jsou (nedošli-li k jejich vydědění) děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilému nepominutelnému dědicovi alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Zákonným dědickým podílem se rozumí část pozůstalosti, na kterou by nepominutelný dědic měl nárok v případě neexistence pořízení pro případ smrti (podle tzv. zákonné dědické posloupnosti). Dostane-li se nepominutelnému dědicovi podle závěti méně, je oprávněn domáhat se doplacení svého podílu v penězích vůči závětním dědicům.
Zůstavitel může nově pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka, a to jak pro o případ, že by povolaná osoba dědit nechtěla, tak i pro případ, že by dědit nemohla. Lze povolat i náhradníka náhradníkovi, atd.
Zůstavitel může rovněž nařídit, že konkrétní část dědictví má přejít po smrti dědice na tzv. svěřenského nástupce jako následného dědice. Tedy manžel může odkázat psa (nebo např. dlouhověkou želvu) manželce, a pro případ, že pes (želva) manželku přežije, určit dalším dědicem syna.
Další novinkou v právní řádu je tzv. odkaz, jímž se jiné osobě (odkazovníku) zřizuje pohledávka na vydání určité věci. Rozdíl mezi povoláním za dědice určité věci a zřízením odkazu je v tom, že odkazovník není dědicem, ale věřitelem dědice. Tedy např. zůstavitel ve snaze zabránit bojům o dědictví a učinit dědické řízení co nejrychlejší odkáže všechen svůj majetek jednomu dědici, pouze mu nařídí, aby jednu konkrétní věc (nebo třeba jednoho konkrétního psa) z dědictví vydal jiné osobě. Nesplní-li dědic tento odkaz, může se jeho splnění odkazovník domáhat u soudu, ale nezatěžuje to dědické řízení.
K zásadnímu obratu došlo u podmínění nabytí dědictví splněním podmínky zůstavitele – zatímco původní právní úprava stála striktně na tom, že „jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky“, NOZ naopak výslovně stanoví, že „zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz“. Podmínka může být buď odkládací (osoba se stane dědicem až po splnění podmínky – např. dokončení studia), nebo rozvazovací (osoba při naplnění podmínky dědicem být přestane – např. vyloučení ze školy). I doložení času může být dvojí, buď má konkrétní dědic nabýt dědické právo jen na určenou dobu, nebo je má nabýt později, než ke dni zůstavitelovy smrti (např. nabytím zletilosti).
Podmínkou i příkazem může zůstavitel např. dědicovi nařídit, aby se staral o jeho psa, popř. výslovně uvést parametry této péče (vlastní kotec, dostatek pohybu atp.).
Zákon výslovně neustanovuje nikoho ke kontrole splnění podmínek (doložení času či splnění příkazu), pouze předpokládá dvojí možné řešení – buď zůstavitel ustanoví tzv. vykonavatele závěti, nebo zůstavitel určí jinou osobu, která se stává dědicem do splnění odkládací podmínky (splnění příkazu či doložení času), a pak ustoupí podmíněnému dědici, nebo je ustanovena dědicem pro případ, že nastane rozvazovací podmínka (dojde k porušení příkazu).
Rovněž tak osoby, které by se staly dědici v případě neexistence závěti s příkazem (podmínkou), tedy zejména dědicové ze zákonné posloupnosti, se mohou domáhat svého dědického práva v případě, že dědic povolaný závětí nesplní podmínku (příkaz) zůstavitele.
Zůstavitel může závětí povolat vykonavatele závěti a případně určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován. Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře.
Zůstavitel může povolat i správce pozůstalosti nebo některé její části (např. chovatelské stanice), a případně určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován. Byl-li povolán vykonavatel závěti, řídí se správce pozůstalosti jeho pokyny.
Lze tedy shrnout, že současná právní úprava zná škálu možností, jak zajistit, aby bylo po smrti člověka řádně postaráno o jeho majetek, včetně živého „inventáře“, a je tedy na každém, aby zvážil, jak pro případ své smrti pořídí.
Dotazy k článku
V závěti, kterou zanechám je uvedeno, že někdo z dědiců (je jich víc) se musí postarat o psa. Pokud všichni odmítnou, co se stane s dědictvím?
-> Pokud všichni potenciální dědicové odmítnou dědictví, pozůstalost jako tzv. odúmrť připadne státu včetně psa.
Že po mé smrti zdědí m.j. i chovatelskou stanici dědic musím uvést i do závěti nebo to bude automatické nebo chovatelská stanice zanikne?
-> Předmětem dědictví je veškerý majetek zůstavitele, tj. není potřeba jej v závěti speciálně vyjmenovávat.
Pokud zůstavitel neurčí pro chovatelskou stanici konkrétního dědice, pak se chovatelská stanice v dědickém řízení vypořádá spolu s ostatním majetkem.
Když uvedu do závěti, že polovina majetku zdědí několik psích útulků, o počtu a konkrétních útulcích rozhodne dědic? Nebo musí uvést alespoň dva?
-> Je potřeba přesně označit každého konkrétního dědice, tj. konkrétní útulek. Závěť, která by obecně stanovila, že majetek zdědí „psí útulky“ by byla neplatná pro neurčitost. Pokud zůstavitel neurčí, jaký díl dědictví připadne konkrétnímu útulku, pak jsou podíly dědiců stejné.
Pokud uvedu do závěti, že o psy (je jich více) se musí postarat dědic a ten se z vážných důvodů může ujmout pouze 1-2 psů (zůstanou např. další 3), co bude následovat?
-> Dědic si nemůže vybrat jen část dědictví, buď dědictví jako celek přijme, nebo jako celek odmítne.
Dá se nějak právně ošetřit, když odkážu nemovitost útulku, kde je majitel-provozovatel obec, aby peníze z prodeje nemovitosti byly použity na provoz útulku. A totéž, když majitel útulku bude fyzická osoba.
->Zůstavitel může tuto povinnost stanovit jako podmínku pro dědice s tím, že pro případ jejího porušení povolá náhradního dědice.
Autor příspěvku:
Mgr. Mykisek
advokát
www.prava.cz
222 211 200
