POJETÍ ZVÍŘAT V NOVÉ LEGISLATIVĚ
ČLÁNKY Z KLUBOVÝCH ZPRAVODAJŮ
O novém Občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. - „NOZ“) toho bylo řečeno mnohé a popsáno ještě více. Právní úprava postavení zvířat se dokonce stala jedním z jakýchsi pilířů, na nichž autoři NOZ demonstrovali novou koncepci občanského práva jako celku a jeho deklarovanou modernost. Jak je to tedy doopravdy ?
Za základní ustanovení, které naplňuje shora citovanou deklaraci nového přístupu, je nutno považovat § 494 NOZ, podle něhož „živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor; živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze“. Přesný obsah (výklad) pojmu „odporování povaze zvířete“, tedy jaká konkrétní ustanovení o věcech nelze vztáhnout na živá zvířata, dá až judikatura. NOZ tedy představuje výslovný odklon od dosavadního přístupu obsaženého v původním Občanském zákoníku z roku 1964, který považoval zvíře za věc se všemi důsledky z toho plynoucími. Za připomenutí stojí, že toto nové pojetí se vztahuje pouze na zvířata živá.
Tento nový přístup se odrazil i ve speciálním ustanovení řešící výši náhrady škody při zranění zvířete – podle § 2970 „při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil; náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného“. Tedy nově lze po škůdci požadovat, aby Vám uhradil obvyklé náklady na veterinární péči jím zraněného zvířete, ač třeba zvíře samotné má majetkovou hodnotu minimální (typicky nečistokrevné zvíře).
Samostatnou úpravu obsahuje NOZ i ohledně nabývání vlastnictví ke zvířatům, konkrétně v části upravující přivlastnění opuštěné věci. Tato část ostatně již „stihla“ vyvolat četné polemiky. Pro účely přivlastnění NOZ rozlišuje několik kategorií zvířat – divoká, zajatá, zkrocená, domácí a zvířata v zájmovém chovu – bohužel však NOZ neobsahuje definice ani seznamy, podle nichž by bylo možné jednoznačně určit, které zvíře kam patří; na to lze usuzovat jen z výkladu jednotlivých ustanovení a z tzv. důvodové zprávy (zpráva autorů NOZ obsahující vysvětlení a odůvodnění jednotlivých ustanovení).
Divoké zvíře je zvíře, které žije volně na svobodě, zajaté zvíře je původně divoké zvíře zajaté konkrétním člověkem, jako zkrocená zvířata se označují „taková, kterým se zpravidla trvale nebrání ve volném pohybu, ale která si na svého pána natolik zvykla, že se u něho samovolně zdržují, anebo se k němu pravidelně vrací, zachovávajíce si návyk vracet se“; ostatní kategorie asi nebudou působit výkladové potíže – snad vyjma toho, že některá zvířata (typicky psi a kočky) mohou patřit jak do kategorie zvířat v zájmových chovech, tak i zvířat domácích.
Podle § 1048 „domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkům úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat“. Toto ustanovení naopak výkladové potíže zaručeně působit bude a nelze než konstatovat, že práce autorů NOZ zůstala v tomto ohledu v polovině – bez uvedení byť i jen náznaků vodítek, podle kterého se má posuzovat úmysl vlastníka zvířete. Najdu-li psa uvázaného v lesu u stromu a počkám ještě nejméně jeden den, pak lze uzavřít, že úmysl původního vlastníka psa je zřejmý. Ale co v situaci, kdy objevím psa volně pobíhající nebo někde smutně sedícího ? Jak vůbec lze za této situace poznat úmysly jeho vlastníka ? Tento nedostatek je o to horší, že opuštěné zvíře si může každý bez dalšího přivlastnit.
Další částí NOZ obsahující speciální úpravu pro zvířata, je část upravující nálezy. Podle § 1058 „je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být vráceno“. Zjistí-li vlastníka až obec (např. prostřednictvím čtečky čipu v těle zvířete), je povinna mu nalezení zvířete oznámit. Lze tedy vřele doporučit, aby každé zvíře bylo označeno tak, aby bylo možno bez problémů identifikovat a kontaktovat jeho vlastníka.
Pokud takto zvíře označeno není, obec je povinna ohlásit nález „obvyklým způsobem“. Pokud se do dvou měsíců od vyhlášení nálezu o zvíře nikdo nepřihlásí, nabude vlastnické právo ke zvířeti jeho nálezce. Pokud nálezce zvíře nechce, oznámí to obci a ta může zvíře svěřit do útulku, jenž získá právo volně se zvířetem nakládat po uplynutí dalších čtyř měsíců, pokud se vlastník nepřihlásí ani během nich.
Zákon nálezci stanoví povinnost o zvíře pečovat jako řádný hospodář, než se jej ujme vlastník. Za to mu dává nárok na nálezné, které činí desetinu ceny nálezu s tím, že „má-li ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení“.
Dalším novým ustanovením je § 1014, podle něhož může „vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře“, samozřejmě s tím, že vlastník zvířete je povinen nahradit vlastníku pozemku škodu způsobenou jak jeho uprchlým zvířetem, tak i jím samým při jeho pronásledování. Na jednu stranu logické ustanovení, které však může být na pro sousedy chovatelů noční můrou – nejprve jim na zahradu vnikne uprchlá kráva a za ní bez dovolení i její vlastník.
Novinkou je i výslovná úprava „plodů“ zvířat (zdaleka nikoliv jediný příklad užívání archaických pojmů), které podle NOZ náleží vlastníku zvířete. Plody se rozumí vše, pro co jsou zvířata chována – mléko, maso, srst, kůže, mláďata atp. NOZ pak výslovně připouští odměnu za oplodnění zvířete, avšak „jen byla-li ujednána“.
Závěrem lze shrnout, že obecně lze novou právní úpravu ohledně postavení zvířat přinášející nové principy ocenit, avšak mnohde zůstala úprava na půl cesty, a to zejména vinou nedostatečně jasného znění konkrétních ustanovení, která (jako obvykle) umožňují různé výklady. Třeba se „dočkáme“ brzké novelizace, která ostatně již vzniká pod patronací poradní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti nazvané Kancelář pro aplikaci nové civilní legislativy – zkráceně KANCL ……….).
Autor příspěvku:
Mgr. Mykisek
advokát
www.prava.cz
222 211 200
